Muž na Slunci - úryvek z kapitoly I.

Není ráno ani večer. Paprsky se třpytí, když o sebe naráží, a zároveň tím spouští hudbu, jež vibruje napříč fotony na pozadí temnoty za mými víčky. Horká pára z úst kreslí mračna tvořící příběhy nad mou hlavou, v níž panuje ticho a mír.

Jako v nenapsané knize čtu svůj příběh, co mi byl shůry seslán na zem, jak se říká. V tomto případě se však slovem zem nerozumí Země, nýbrž životodárce této planety, tedy Slunce. Nejsem nikdo, ač pro někoho jsem snad čímkoli. Kdo ve mě uvěří, ten mě uvidí, jsem Minaes – Credendo vides.

Sleduji okolní planety, jak tančí kolem mé hvězdy, a vysílám k nim své hřejivé pohledy. Alespoň se necítím tak sám. Na celém žhnoucím tělese jsem totiž jenom já. Žádná jiná bytost, co by mě rozptýlila, pohladila, pohádala se či mi jen oponovala. Jsem vězněm svých myšlenek, jsem bohem i otrokem svých činů. Jsem nehmotný, ale má mysl se dokáže zformovat v bytostnou záři. Jenže proč bych to vlastně dělal? Ani zrcadlo tu není, ve kterém bych mohl zahlédnout stín svého alter ega. Umím si představit spoustu věcí. Má fantazie nemá hranic, ovšem chybí jisté poslání a účel. Vše je jen hra na hru, která mě již omrzela. Každý paprsek, který mnou prolétne, mi však dá jistou naději v to, že se jistě musí brzy něco změnit. Již cítím, jak letí náboj energie přímo k mému nitru. Neletí však héliovým zábleskem z jádra mé domoviny, ale odkudsi z okolního universa.

Píše se pozemský rok 2024 a v nejsevernějším norském městě Hammerfest je již třetí měsíc polární noc, kterou občas zeleně rozsvítí Aurora Borealis. Na tuto světelnou show hledí upřeně malý chlapec jménem Dag a právě přemýšlí o tom, že by rád uviděl tzv. "půlnoční slunce", jež se drží na obzoru. Nechce ho vidět ani vycházet, ani zapadat. Chce ho mít stále na očích, nebo alespoň v chmurných myšlenkách jako světlý bod něčeho krásného v okolní temnotě. Jeho mysl vysílá vzkaz někam vzhůru do neznáma a jeho zrak náhle upoutá vycházející slunce. Konečně, pomyslí si. Náhle mu tato náhoda přijde jako zázrak či znamení. Co když budou od této chvíle všechna jeho přání splněna? Bylo by to sice úžasné, ale jistě není dobré utápět se ve falešné naději, která umí tak zraňovat. Nenechá se však odradit od pozitivní myšlenky a odváží se rozvinout svou touhu dalším pokusem. Vytáhne ze zadní kapsy kalhot kus přeloženého papíru a složí z něj vlaštovku. Natáhne ruku za hlavu a vší silou zkušeného vrhače hodí svůj výtvor do vzduchu. Kontroluje trajektorii letu a smutně sleduje pozvolný pád k zemi, když se znenadání zvedne vítr a jeho vzdušný koráb začne opět divoce stoupat vzhůru. Točí se ve vírech a letí až za horizont kopce, který mu brání ve výhledu. Jeho fantazie však nese papírový sen dál a vzhůru do výšin…

Muž na Slunci tou dobou právě vstal a šel se projít k nedalekému plazmovému jezírku, kde vykonává každý den očistu svého nehmotného těla i své duše. V odlesku hladiny na okamžik zahlédne stín letícího ptáka, či něčeho okřídleného. Zaostří svůj pohled na toto místo, ale již nic nevidí. V hlavě mu však zůstal otisk tohoto zjevení a napadne ho podívat se svým dalekohledem směrem k Zemi, kde právě takové podobné tvary občas zahlédl. Při prvním zaostření ho upoutá právě letící letadlo, které se pomalu pohybuje blízko severního pólu. Křídla jsou podobná, ale není to ten přesný tvar, který má vyfocený v hlavě. Zaostří tedy ještě blíže a vidí ptáky, kteří mávají svými křídly tak rychle, že se zdají být letícími koulemi. Pak zaostří po třetí a naposledy, ale už jen trošičku. Náhle uvidí něco, čeho si ještě nikdy předtím nevšiml a přesně odpovídá tomu, co zahlédl mžikem svého oka v jezerní hladině. To je ono, pomyslí si. Začne ho hnát touha po poznání a osudové vnuknutí. V kruhu svého objektivu si povšimne i stojícího chlapce, který má pohled upřený přímo na letící objekt, jenž právě spojil zraky obou bytostí v onen průsečíkový bod. Minaese napadne, že když byl tak malý chlapec schopen upoutat jeho pozornost na tak obrovskou vzdálenost, proč by to nemohl zkusit i on sám. Začne tedy vymýšlet způsob, jak by mu o sobě mohl dát vědět. Minaes ve svých rukou spálí vše, co stvoří, a cítí se být ničemný a vlastně bezruký. Umí třeba uplácat a házet gama paprsky, ale je si vědom, že by mohly tak křehké bytosti, jako je malý chlapec, spíše ublížit, a tak přemýšlí dále. Co třeba přerušovaný paprsek nasměrovaný přímo na chlapce? To by ho mohlo alespoň upoutat. Šance je mizivá, ale touha po rozptýlení a naděje dávají prostor k realizaci. I konspirace může být inspirací. Vyzkouší poslat signál v jazyce, který si sám z nudy před miliony let vytvořil, a bude doufat, že mu dnešní zábava neskončí příliš brzy.

Mezitím je pozemský chlapec Dag dál uvězněn ve svých představách s poselstvím, které právě vyslal ke své milované hvězdě, když mu do očí zazáří ostrý blikot světla podobný stroboskopu. Na chvíli ho paprsky až téměř oslepí, ale zároveň ho to neodradí oči znovu otevřít. Vidí v tom jisté zpětné znamení i zvláštní rytmiku. Zašmátrá opět ve své kapse, kde má ukrytý ještě jeden papír a navíc i ostrou tužku. Začne si zapisovat dlouhé záblesky jako čárky a krátké zase jako tečky. Zrovna se na zájmovém kroužku učili Morseovu abecedu. Třeba to vše opravdu dává nějaký smysl a přání jsou od toho, že se mohou jednoho dne vyplnit. Když signál skončí, běží Dag domů a těší se, až si vzkaz přeloží. Rozběhne se s větrem o závod a už vidí, jak se blíží dveře jeho domu. Rozrazí je, boty si ani nezuje, běží dál do pokoje a dychtivě otevírá sešit s morseovkou. Překládá a zkouší oddělovat jednotlivá slova. Vykřikne úžasem: "To snad není možný, to se mi snad jen zdá!" A běží za svou matkou, která je vedle v obývacím pokoji. "Mami, mami, poslouchej mě! Byl jsem venku, viděl jsem vycházet slunce a pak jsem hodil vlaštovku ke slunci. Moc jsem si přál, aby tam dolétla a doručila můj pozdrav. Představ si, že mi slunce odpovědělo…" Náhle je přerušen rozhořčenou maminkou, která hledí na synovy boty a též hlasitě vykřikne: "Poslouchej teď ty mě, Dagu. Kolikrát jsem ti říkala, že když přijdeš zvenčí, tak se zuješ a umyješ si ruce. Ty tvoje bláboly určitě neuklidí to bahno, co za sebou necháváš. Koukej se okamžitě vyzout a mazej dělat úkoly, než se vážně naštvu!" Dag pokorně odchází splnit matčin rozkaz, ale na tváři má úsměv. Tuší, že mu tuto historku nikdo neuvěří, ale možná to tak bude lepší. Vždyť snad právě on byl ten vyvolený ze všech lidí, co měl dostat tajnou odpověď a být spojen s touhou po něčem, co si tak moc přál. Slunce je teď jeho spojenec, ochránce, rádce a kamarád. Je to ta jiskra naděje v temné a chladné zemi, co mu dá chuť žít a zažít mnohá dobrodružství. Je noc a Dag, ještě než usne, přemýšlí nad dalším vzkazem, co pošle ke své milé hvězdě. Cítí se jako Malý princ v jeho oblíbené knize, která mu vždy šeptala, že přátelství je základ celého vesmíru a lidské příběhy jsou bez hranic.

Následujícího dne se Dag probudil o dost dříve, než u něj bývá zvykem, a i jeho maminka se sama dost podivovala nad tím, že ho nemusí obtížně budit do školy. Když totiž ráno přišla do jeho pokojíčku, Dag byl již oblečený a měl skvělou náladu. Vše měl na tento den pečlivě nachystané v aktovce a nezapomněl ani na zrcátko, které bude potřebovat, až půjde z vyučování domů. To je určeno k odeslání dalšího slunečního vzkazu. Krátký kódovaný text si připraví o přestávce na papír, a pokud bude zase jasné počasí, tak ho ještě dnes předá svému nebeskému příteli. Samozřejmě jeho příprava nezůstala bez povšimnutí a spolužáci se ho vyptávají, co že to si to tam smolí. Dag má touhu se podělit o své tajemství, i když ví, že sám by se považoval za blázna, kdyby toho všeho nebyl očitým svědkem. Přeci jen svůj zážitek kamarádům převypráví, a aby předložil důkaz, pozve je po vyučování na místo, kde se vše prvně odehrálo, aby demonstroval svůj pokus za účasti svědků.

Téhož dne odpoledne je venku krásné počasí a Dag se zasvěcenými spolužáky vyráží vstříc astrálnímu dobrodružství. Dojde tentokrát až na vrchol kopce, aby byl hvězdě co nejblíže. Vytáhne papír s kódovaným vzkazem ze své levé kapsy u bundy a z kapsy pravé pak zrcátko, kterým bude slunečními odlesky posílat vzkaz k nebesům. Úšklebky chlapců kolem něj značí nedůvěru, která se jen přidává k pochybám, které v sobě Dag potají skrývá. Vzkaz právě odeslán ve znění: "Slunce, vidíme tě a nasloucháme ti. Dej nám své znamení…"

Po chvíli napjatého čekání se okolní ticho promění v posměšný povyk a urážky na účet Daga. Jeho spolužáci už ví, že je buď blázen, nebo si z nich blázny dělá. Vezmou mu proto zrcátko, které stále drží ve své dlani, a mrští s ním o blízký kámen. Jeden z hochů při odchodu ještě na nebohého Daga zavolá: "Příště s tebou zas někam půjdeme, magore!" A mizí v dáli.

Dag smutně sedí sám na skalce a vedle něj jsou poházené střepy jeho "vysílačky". Nepřítomně hledí do prázdna a přemýšlí nad sebou, jestli se nechal prvně unést svou fantazií, a o důvodech, proč teď shůry nedostal žádnou zprávu. Jeho žal přeruší světlo naděje, které na něj blikne z jednoho roztroušeného střípku zrcátka. Dag zpozorní. Zaměří svůj zrak na zářící bod a hlava mu automaticky začne zaznamenávat frekvenci odlesků. Vykřikne: "Tak přeci!" A začne se ohlížet dolů do údolí, jestli tam ještě nezahlédne své spolužáky. Ti jsou již však dávno pryč. Dále jich už nedbá a hbitě znovu vyndá papírek s tužkou. Jak si procvičoval text psaním zprávy, zjistil, že spoustu písmen si už zapamatoval a podvědomě čte odpověď od svého boha Ra, či kdo to je … Nadšeně nahlas koktá: "Zdravím tě… a… poslouchám, … člověče," usměje se Dag a pokračuje ve čtení i s pomocí slovníku, který si vedle sebe otevřel, "omlouvám se, že jsem ti hned neodpověděl, ale viděl jsem, že nejsi sám, a já chci hovořit jen s tebou. Jen s tím, který mě vyhledal, a jedině tobě mohu tak věřit." Dag je nadšený a všimnul si, že již ani nepotřebuje těžce překládat tyto zprávy, protože slova jsou rychlejší než jeho snaha. Nějak se mu ty znaky samy překládají a vkládají do mysli, jako by se jednalo o nějakou formu telepatie. Už slova slyší ve své hlavě, a když zkusí zavřít oči, zobrazují se mu zas pod víčky rudým písmem. Není třeba již ostatních komunikačních nástrojů, nýbrž jsou právě duchovně spojeni.

Dag této nové schopnosti využije a okamžitě vyzvídá dál: "Jak ti mohu říkat, mocná sílo?" ptá se zbožně s rukou nataženou k nebesům. Odpověď je téměř okamžitá a z nebes se ozývá: "Říkej mi Minaes, to je mé pravé jméno, a neobávej se, nejsem žádný bůh. Jsem obyčejný a opuštěný muž žijící na Slunci. Vše jsem jen sledoval z dálky, ale ty jsi první tvor, který mě zázrakem dovedl oslovit. Moc rád se stanu tvým přítelem, pokud o to budeš mít zájem. Myslím, že oba se máme od sebe co učit a poznávat. Víš, já tu jsem už hodně dlouho a jistě mám spoustu vědomostí, co ty mít nemůžeš, ale ty žiješ ve světě plném života a proměn. Máš zážitky každý den. Máš rodinu, kamarády, učitele… a máš hmotné tělo, které každý den roste. Řekni mi, bolí to, když rosteš?" ptá se téměř dětsky naivním hlasem Daga. Chlapec se začne smát a náhle z něj opadne jistá tíha, jež ho tlačila k zemi před neznámou božskou autoritou. "Já jsem Dag a rád tě poznávám, Minaesi. Víš, jsi takové mé zhmotněné přání, které jsem měl. Jako bych odjakživa tušil, že tam někde jsi, a proto jsem zkusil poslat ti vzkaz. Víš, rodiče a kamarády sice mám, ale občas se cítím být tak sám, když vím, že mi nerozumí. Jsem dítě a ty vlastně asi trošku taky, když se mě ptáš na takové otázky," usmívá se Dag a pokračuje. "Jestli chceš, budeme kamarádi, ale nebudu o tobě už nikomu říkat. Teď už ale musím domů, maminka by se o mě bála. Budeš tu i zítra?" Slunce se na Daga rozzářeně pousměje a Minaes mu tím odpovídá: "Slunce přeci na Zemi vychází každý den, a i když nebudu spatřen, budeš vědět, že tu jsem stále s tebou, Dagu."

Chlapec běží rychle domů, zuje se, pozdraví maminku a jde do svého pokoje. Při večeři se ani nezmíní o zážitku, který ten den měl, a všimne si v regále knihy, kterou dříve ignoroval. Přečte si název Hudba ranního slunce od Diany Cirincione a zeptá se maminky, jestli si ji může půjčit. Helena, jak se Dagova maminka jmenuje, se tázavě podívá na svého syna a kývne hlavou se slovy: "Ale nevím, jestli tomu budeš rozumět, chlapče. Je to těžké čtení, ale kdyby sis nevěděl rady, tak se zeptej, můžeme si o tom popovídat." Dag pokyne hlavou a odebere se do postele, kde po pár řádcích usíná.

Následující den jde opět do školy, kde si sedne vedle své nejlepší kamarádky Báry. Vždy se mu moc líbila a nějak tak si představuje svou budoucí vyvolenou. Je na něj hodná a nechá ho občas opisovat, když je s matikou v koncích. Přátelé si mají pomáhat a svěřovat se. Dag dal ale slib mlčenlivosti, který také ctí. O přestávce se spolužáci, kteří se mu včera posmívali, zeptají, jestli s nimi půjde hrát po škole fotbal. Dag má ale jiné plány se svým novým hvězdným kamarádem a výmluvně odpoví, že musí na kopec hledat klíč, který mu tam asi včera vypadl. To přijde spolužákům divné a po vyučování se rozhodnou Daga tajně sledovat a říkají si, že má nejspíš rande s Bárou. Sledují ho, jak opravdu jde na svůj oblíbený kopeček, pak si sedne na skalku, hledí na nebe a začne něco vykřikovat do vzduchu. Kluci už to nemohou vydržet a začnou se smát na celé kolo. Dag je zpozoruje a začne se červenat. Kluci k němu běží a křičí: "Dagu, ty prolhaná kryso! To ten klíč přivoláváš, aby k tobě sám přišel, nebo zase čekáš, že k tobě bude mluvit slunce? Jsi vážně pošahanej!" A začnou ho pošťuchovat. Najednou je začnou šíleně svědit tváře a začnou se po nich škrábat. "Kluci, co to je? Asi nějaká alergie. Co to tu roste? Nebo to je alergie na toho malýho pošahance. Už ho nemůžu ani vystát. Pojďte, jdeme pryč!" říká Mark, hlavní kápo party.

"Co to bylo?" ptá se Dag Minaese. "No, přátelé si mají pomáhat, a tak jsem tě chtěl ochránit. Asi bych mohl zničit celou planetu, kdybych chtěl, ale nikdy jsem to nezkoušel. Nemám rád násilí, jen jsem je chtěl trošku poškádlit. Uvidíš, jak se budou zítra ve škole studem červenat v obličeji," směje se lišácky Minaes. Dag obdivně hledí na zářivé slunce a v duchu je vděčný, že má tak mocného zastánce.

Od té doby bylo přátelství Daga a Minaese den ode dne pevnější a důvěrnější. Trávili spolu téměř každý den a vzájemně se obohacovali různými příběhy.

Minaes například vyprávěl, jaké to bylo, když na Zemi ještě nic neexistovalo, nebo jak vypadali první dinosauři, které zahlédl ze svého slunečního dalekohledu. Vyprávěl o rytířských bitvách i o atomových zbraních, ze kterých měl zprvu radost, když si myslel, že má na Zemi malé bratříčky. Poté ale viděl tu zkázu, kterou způsobily, a tak se s nimi i s lidmi od té doby raději nebratříčkuje. Moc dobře ví, že člověk dokáže být na jiné živé bytosti velmi krutý.

Dag zase na oplátku povídal o svém dětství. Jak moc má rád maminku a jak moc se mu stýská po tatínkovi, který již zemřel. O tom, jaké má sny a čím by jednou chtěl být. Povídá mu o tom, jak se chytají ryby a jak jednou potkal polárního vlka přímo u jejich domu, když se vracel ze školky. Maminka ho tenkrát bránila vlastním tělem a říkala, že se raději nechá sežrat a nasytí tu bestii svým masem, než by se mělo něco stát jejímu synkovi. Tam Dag prvně poznal, co je to láska a obětování. Také poznal, že vlk není zlo a že vše dělá jen pro své potomky, které je potřeba nasytit a chránit. Proto stačilo, aby maminka po vlkovi hodila kus ryby a on vděčně odešel. Od té doby nechávají u jezera vždy kus ulovené ryby na břehu – pro vlka. Věří, že jednoho dne, až vlk umře, bude chránit jejich duše a tatínka na onom světě.

Minaes bedlivě poslouchá a po tvářích mu z očí stékají lávové potůčky. To je zase něco, co on nikdy nezažil a čím ho Dag obdaroval.

Každé ráno pak Minaes snášel své paprsky na Dagův dům a na přilehlé zahradě pak jeho mamince kvetly ty nejkrásnější květiny, které jim každý záviděl a zároveň nechápal, jak je to možné. Jednoho dne opět přišla polární noc, která ovládla celý kraj na dlouhou dobu. Zákony přírody nakonec vždy převládnou a každá bytost je musí respektovat. Signál již nedolétl k Dagovi a oba přátelé se tímto na čas odloučili. Lekce odloučení jim však přinesla další nečekané možnosti a příběhy.

Dagův smutek rozptýlila Bára, které se mohl více věnovat, a Minaes, … tomu se stala neuvěřitelná věc.

Opuštěn a sám, rozmrzelý Minaes bloudí ve svém světě na vyprahlé žhavé hvězdě. Hledá beznaděj, kterou tam již dávno našel, ale snaží se v ní objevit smysl. Vystoupá až v nejvyšší vrstvy solárních větrů, kde se nechá unášet myšlenkami svých snů. V jednom z nich uvidí něco zvláštního. Cosi fialově zářícího a kvantově nestálého. Viděl to na jednom místě, a když se ohlédl, viděl to i na opačné straně. Minaes si promne oči, které vždy tak ostře a zářivě viděly. Je to sen, či skutečnost? Éterická bytost mu dala rozřešení sama: "Minaesi, hledala jsem tě po celém vesmíru. Možná si na mě nevzpomínáš, ale jsem s tebou od začátku tvého bytí. Jsem ta, co je mlhou opředená, a z mlhoviny jsem stvořila i tvou hvězdu k obrazu svému. Mé jméno je Dórothea, ale říkej mi Daria. Stvořila jsem i tebe, abys byl jednoho dne stvořen ty pro mne. Nyní nastal čas, abychom se setkali. Už nemusíš být tak sám a já tak sama. Buďme nyní my a vesmír bude naším domovem. Vezmu tě do vzdálených míst, kam ani tvůj dalekohled nedohlédne. Podej mi ruku a buď jen můj."

Minaes byl zaskočen tak náhlou změnou a nečekanou nabídkou, že zůstal stát jako opařený. Po chvilce zaváhání však podá ruku Darie a odlétají z jeho rodné hvězdy na cestu mezihvězdným prostorem až k meziprostorovému času, kde se zastaví jako ručičky na hodinách, aby si mohli v klidu a nerušeně popovídat. Mluví o všem a je jim tak krásně. Už by tak oba chtěli být spolu navždy, jeden pro druhého. Tu si však Minaes vzpomene, že na něj bude možná čekat jeden malý osamělý kluk, kterému slíbil přátelství do konce jeho dnů. Podělí se o tuto myšlenku s Dariou, ačkoli se bojí rozcestí, které se před nimi může tímto nečekaně objevit. Daria mu však odpoví, že vidí i Dagovu budoucnost a tiše Minaesovi šeptá do ucha: "Neboj se, drahý Minaesi, Dag už není a nebude sám. Potřeboval jen trochu té jiskřičky naděje v temnotě všedních dní a tu jsi mu také dal. Za to tě mám moc ráda, ale abys byl šťasten i ty, můj milý, tak s ním můžeš být kdykoli, kdy si to Dag bude přát a Slunce bude nakloněno jeho tváři. Bude to naše milé drobátko, co až jednou vyroste, zestárne a zemře, bude s námi navždy. Věř mi, pro nás to bude již zakrátko."

Zdá se, že tímto celý příběh končí, ale vlastně tímto teprve začíná a nikdy nemusí být dopsán. Životy jsou totiž jako rozepsané knihy. Někdo je jen čte, jiný je zas jejich pisatelem, ale nejdůležitější jsou snílci, kteří věří ve svůj sen mezi řádky a najdou si v něm svou bytost bez ohledu na to, zda je skutečná, či jen v jejich hlavě zhmotněná. Však kdo ví, zda vůbec v nějakém čase existujeme, zda jsou hvězdy, vesmír, Minaes, Daria, Dag a ostatní lidé? Možná jen opravdu dobře sníme a my sami jsme přitom něčím zajímavým snem.

҉

Název díla: '"Maminka s malým Dagem"                                                            autor: Aleš Okurka 2024